Nástup druhé světové války s sebou přinesl zvýšenou potřebu paliv na válečných frontách a nedostatek prostředků pro údržbu nákladných tramvajových sítí. Ještě před příchodem války, v květnu 1939, tehdejší francouzský ministr veřejných prací, Anatole de Monzie, v jedné ze svých zpráv uvedl, že se „vláda snaží upřednostňovat používání energie národního původu…a využívání trolejbusu má za všech okolností za následek zajímavý pokles dovozů kapalných paliv a bezpochyby by v případě mobilizace umožnilo zachovat částečný provoz.“ Dopravní podniky větších měst pak byly okolnostmi oné doby rychle přinuceny trolejbusy do svých ulic zavádět. Oproti tramvajím byla nákladovost trolejbusů nižší a jejich výroba rychlejší, i když druhá zmíněná výhoda za plné války až zase tak neplatila, neboť do mnoha měst dorazily některé vozy s několikaletým zpožděním, někdy až po válce, případně skončily v důsledku konfiskace na jiné adrese a už se do původního místa nikdy nevypravily, nebo se vrátily, ale později.
VETRA jako taková ale vyráběla téměř bez přerušení, seč jí materiál a síly stačily, a trolej se vesele napínala v různých částech Francie. Než se krvavý konflikt podařilo ukončit, vzniklo ve Francii 8 sítí: Bordeaux, Saint-Étienne (1940), Marseille, Nice (1942), Paříž, Limoges, Poitiers (1943) a nakonec Le Mans (1944). Ačkoli se jedna síť, ta versailleská, nakonec neuvedla do provozu (již natažená trolej byla považována za překážku pro provoz vojenských vozidel), a ty již existující se nijak zvlášť rozšířit nepodařilo, byl rozvoj trolejbusové dopravy markantní a vedl k uplatnění normalizace, která ve francouzské MHD neměla precedent. Za účelem usnadnění sériové výroby a transferů materiálů totiž vyšel 5. listopadu 1942 dekret, který definoval jak základní geometrické charakteristiky, jež měly být respektovány při instalaci trolejového vedení, tak čtyři typy vozidel:
– typ A: délka 12 m, šířka 2,50 m;
– typ B: délka 10 m, šířka 2,50 m;
– typ C: délka 9 m, šířka 2,50 m;
– typ D: délka 8 m, šířka 2,15 m.
Otázkou je, jakou měl dekret účinnost, neboť roku 1945 založila francouzská vláda typizační komisi, která měla za úkol stanovit jednotlivé typy trolejbusů, jejichž počet měl být pokud možno co nejnižší. Tento krok vyústil roku 1946 ve vydání dispozic, jimiž měly být uspokojeny potřeby všech existujících i budoucích provozovatelů a dovolit výrobcům studovat vozidla respektující tyto hlavní všeobecné charakteristiky:
• normální výška troleje: 6 m
• nominální napětí v troleji: 600 V DC
• možné vychýlení vůči ose trolejového vedení: + / –4 m
• maximální rychlost na rovném úseku v městské zóně: 50 km/h
• průměrné zrychlení na rovném úseku mezi 0 až 25 km/h: 1,40 m/s²
• průměrné zrychlení na rovném úseku mezi 25 až 40 km/h: 0,65 m/s²
• využití trakčního motoru s kompaundním buzením umožňujícího rekuperační brzdění
• řízení třemi pedály:
- o levý pedál pro rozjezd
o pravý pedál pro zrychlení
o středový pedál pro elektrické odporové a poté mechanické brzdění
Počet typů trolejbusů byl podobně jako u dekretu limitován na čtyři:
Typ A: celková délka 12 m, celková šířka 2,50 m, kapacita mezi 100 až 120 místy,
Typ B: celková délka 10 m, celková šířka 2,50 m, kapacita mezi 65 až 80 místy,
Typ C *: celková délka 9,06 m, celková šířka 2,38 m, kapacita mezi 50 až 60 místy,
Typ D *: celková délka 8,75 m, celková šířka 2,15 m, kapacita mezi 40 až 45 místy.
* – V literatuře se u těchto typů objevují i jiné, mírně odlišné hodnoty, tyto jsou ovšem nejblíže katalogu Vetry z roku 1946.
Přístupy do vozidla byly předpokládány z boku v zadní a přední části vozidla.
Ve skutečnosti už od roku 1938 vytvářeli různí výrobci zajímající se o produkci trolejbusů studie vozidel s větší kapacitou, takže se zdá, že dispozice z roku 1946, jejichž vypracování bylo opožděno válkou, nic neměnilo.
Po vydání dispozic typizační komise došlo u Vetry ke změnám ve značení jejích typů, když nově na počátku stálo písmeno V jako „VETRA“ a zmizel číselný indikátor poukazující na kapacitu vozidla. Za písmenem V následovalo písmeno typu (A, B, C, D podle délky a šířky skříně) a nakonec iniciála hlavního výrobce mechanických částí převodu a pojezdu: S pro SCEMIA, B pro Berliet, C pro Chausson, F pro společnost Franco-Belge, R pro Renault (výrobce vozové skříně v označení nefiguroval). Kromě toho byly některé série s vyvýšenou střechou, která sloužila k vytvoření zvýšeného stropu, obdařeny písmenem „h“ (z francouzštiny haut – „vysoký“).
Na technické konferenci o trolejbusech (Conférence technique sur les Trolleybus) konající se ve dnech 25. a 26. září 1946 v Lyonu byly účastníkům prezentovány a na trati vyzkoušeny tři prototypy trolejbusů:
– trolejbus VETRA VBB (B 47) pro Lyon;
– trolejbus VETRA VBR určený pro Le Mans (viz dále);
– trolejbus společnosti SFT J. Jacquemond (dle výše zmíněných dispozic se jednalo o typ B).
Vůz VBR byl pravděpodobně prvním modelem, u kterého bylo nové značení uplatněno.
Tam, kde nebylo ve fázi studií ještě určeno, kdo bude mechanické části vyrábět, bylo poslední písmeno nahrazeno číslicí, která poukazovala na počet náprav. Takto třeba vznikly modely VA2, VA3 a VA4 SR.
Jako kuriozitu uveďme, že některé typy nesly dvojí označení: VETRA pojmenovala dva své typy stejně, a sice VBBh, přitom ten mladší, z 50. let, byl u Berlieta veden jako ELR. Ačkoli se toto druhé označení prosadilo nakonec více, což bylo s ohledem na již dříve vyráběný typ VBBh lepší, některé provozy používaly i pro typ ELR oficiálně označení VBBh. Stejně tak byl VA3 B2 u Berlieta značen jako EBR, což se naopak neprosadilo (nezaměňovat s válečným vozidlem Engin Blindé de Reconnaissance sestrojeném ve stejné době a nesoucím téže zkratku).
Trolejbus VBR (1946)
Tento typ trolejbusu studovala VETRA na základě poptávky provozů, které se obávaly problémů s nedostatečnou kapacitou typu CS 60.
Trolejbus měl skříň caisse-poutre, jejíž vnitřní obložení sestávalo z profilovaných plechů. Mechanické části byly převzaty z šasi legendárního dálkového autobusu Renault R 4150 (v městské verzi jako R 4151). Poprvé byl tento typ trolejbusu vybaven 3 dveřmi: čtyřdílnými na zádi a dvoudílnými uprostřed a vepředu. Jejich řízení bylo elektropneumatické prostřednictvím elektroventilů a diferenciálních válců, přičemž zadní a prostřední byly ovládány průvodčím a přední řidičem. Vnitřní osvětlení tvořilo sedm stropních svítidel v podobě koulí, se 110V žárovkami zapojenými do série na trolejové napětí. Sedadla byla usazena na trubkových sloupcích a sedací a opěrná část měly výplň s pružinami pokrytou koženkou.
Kabina průvodčího byla na čelní straně vybavena mříží, která stoupala nad výběrčí přepážku.
Trolejbus měl, s výjimkou vozů dodaných do Československa, namontovánu výzbroj VETRA typu F2 s přímým řízením a motor TA 505 C o výkonu 74 kW vyrobený Alsthomem nebo Jeumontem, zastavování trolejbusu se však na konci odporového brzdění ještě dělo mechanickou servobrzdou. Následně ale byla tato brzda v některých sítích jako Le Mans, Štrasburk či Mulhouse nahrazena pneumatickou.
Během technické konference v září roku 1946 byla ze strany účastníků kritizována jak vnitřní výška, jež byla dle jejich mínění nedostatečná na to, aby stojícím cestujícím zajistila pohodlný výhled ven, tak slabá vnitřní ventilace.
Trolejbusy VBR byly vyráběny závody Établissements F. Genève v Ivry. První trolejbus byl dodán v říjnu roku 1946 do Le Mans poté, co byl během léta 1946 testován na pařížských linkách 63 a 64.
Typ VBR 1) |
||||||||||||
Trolejbus VBRh (1948) Jedná se o vylepšenou verzi trolejbusu VBR, která byla vyráběna mezi léty 1948–54. S ohledem na poznámky vyjádřené na adresu typu VBR v průběhu konání technické konference v září 1946 byla novému typu trolejbusu zvýšena vnitřní výška o 15 cm, což podstatně zlepšilo jeho obecný vzhled. Vozidlo okrášlily také žebrované chromované nárazníky a hliníkové „kníry“ na jeho předním čele. Velkého zlepšení se dočkali rovněž řidiči: mechanická brzda se již ovládala pneumaticky, stejně jako stěrače. V případě nebezpečí mohlo být pneumatického brzdění využito ze strany cestujících, a to díky kohoutu, který byl v jejich salónu instalován. Stlačený vzduch byl dodáván kompresorem poháněným motorem o výkonu 0,8 kW pod napětím 600 V. Pro zvýšení stability jízdy vozidla byl rozšířen rozchod předních kol. Pro zvýšení vnitřního komfortu mohl být typ VBRh opčně vybaven teplovzdušným ventilačním a topným systémem zajišťujícím výměnu vzduchu o objemu 1 600 m3/h. Vhánění vzduchu bylo prováděno ze střechy soustrojím motor-ventilátor o výkonu 0,8 kW, napájeným proudem o napětí 600 V a ukrytým v kufru na střeše před sběrači. Skutečnou inovací, která příchod VBRh doprovázela, byl nástup nového motoru Alsthom TD 624 o hodinovém výkonu 96 kW, což oproti předchozímu motoru TA 505 C se 74 kW představovalo znatelný výkonový nárůst. Nový motor ukrýval dvě čtyř pólové cívky s komutačními póly a dvěma kotvami namontované na společné hřídeli a zapojené do série. Většina provozů však upřednostnila instalaci motoru TA 505 C, jednak kvůli unifikaci s typy VBR a CS 60 a jednak proto, že výkony tohoto motoru byly v městském kontextu považovány za dostačující. Zadní náprava byla jako u vozů VBR s ozubeným soukolím, snížená, s dvoustupňovým převodem, a sice s převodovými poměry 1 : 9,6 nebo 1 : 10,86 u motoru TA 505 C, nebo 1 : 7,85, 1 : 9,6 nebo 1 : 10,86 u motoru TD 624, podle provozních potřeb. Zadní kola byla zdvojená. Maximální uváděná provozní rychlost byla 80 km/h, průjezd zatáčkami byl omezen na 40km/h.
Vozy VBRh byly stavěny závody Établissements F. Genève v Ivry. Oproti standardnímu základnímu modelu sjely z výrobní linky celkem 4 varianty: Aix – Marseille (1948): dvacet vozů této meziměstské trati postrádalo prostřední dveře a po vzoru autokarů byly vybaveny individuálními sedadly potaženými kůží. Byla to první vozidla, jež obdržela systém s nuceným větráním, se střešním přívodem vzduchu. Vybavena byla motorem TD 624 a díky dlouhé zadní nápravě s převodovým poměrem 1 : 7,85 mohla bez obtíží dosahovat 75 km/h. Rekuperační brzdění pak dosahovalo účinnosti až do rychlosti 25 km/h. Vozy VBRh se dvěma dveřmi byly rovněž vyráběny pro španělskou meziměstskou linku Tarragona – Reus a dále marockou Casablancu. Paříž (1949–1954): 55 trolejbusů VBRh pro RATP bylo vyrobeno podnikem SNCASO ve Fourchambaultu (část možná ještě podnikem SNCAC) na základě plánů vypracovaných CMP (předchůdce RATP), díky čemuž se u vozů uplatnila některá nadstandardní řešení typická pro pařížský provoz jako vystouplé oblouky lemující otvory na kola. Kromě této zvláštnosti neměly pařížské VBRh prostřední dveře, byly vybaveny motorem TD 624, neboť se počítalo s tím, že budou táhnout vlečný vůz, a dále disponovaly pomocným agregátem uloženým pod sedadlem řidiče, které sestávalo z motoru Peugeot 202 TG2 o výkonu 29 koní a 16kW generátoru SAFI T200 s kompaundním buzením. Perpignan (1952): 5 trolejbusů VBRh ze začátku provozu bylo dodáno bez zadních dveří, protože výběr jízdného prováděl stojící průvodčí. Později byly k předním a prostředním dveřím dodány i zadní dvoudílné dveře. Niterói (1953): 45 trolejbusů VBRh bývalého hlavního města státu Rio de Janeiro nedisponovalo prostředními dveřmi. Vyráběny byly podnikem Carrosserie Industrielle de Versailles a jejich bočnice byly vybaveny vyvýšenými úzkými okenními otvory v americkém stylu „standee windows“. Mezi léty 1966–67 prošlo deset toulonských vozů VBRh rekonstrukcí, při které jim byla na původní nosnou strukturu nasazena karoserie autobusu Berliet PH 8-100, nové vnitřní vybavení a pneumatické odpružení Airlam, které bylo jinak uplatňované na kamionech Berliet Stradair (trolejbusům se pak přezdívalo „Stradair“). Prostřední dvoudílné dveře byly nahrazeny čtyřdílnými. Od roku 1972 začaly vozy registrovat velké známky únavy na úrovni předního a zadního převisu. V důsledku neustálého přetěžování se skříně začaly ohýbat. S 290 vyrobenými vozidly se stal typ VBRh nejvíce vyráběným modelem Vetry.
|